Rakovina a já
Související produkty
Detailní popis produktu
Ačkoli je název knihy pro mnohé děsivý, samotný příběh Moniky Dostálové by mohl být o čemkoli jiném, než o získávání mocí nad svým zdravotním stavem. Přečtete si o nalézání schopnosti pracovat sám se sebou a o převzetí odpovědnosti za svůj život.
Co o své knize říkala autorka
Třicet let jsem pracovala jako podniková právnička a manažerka. V roce 1999 jsem to dopracovala až k rakovině prsu. Teprve po několika dalších letech jsem se konečně začala učit to, o čem jsem si celá léta myslela, kdovíjak to neumím - žít. Myslím, že kniha Rakovina by mohla být nejen povzbuzením pro ostatní nemocné ženy, ale že by mohla být svým způsobem i prevencí, varováním, pro ty doposud "zdravé".
O svém zápolení nejprve s rakovinou a poté hlavně sama se sebou jsem začala psát zpočátku pro sebe, ale postupem času ve mně sílilo přesvědčení, že "můj příběh" má co říct i ostatním. Vím, že zkušenost je nepřenosná, ale také vím, že prožitá zkušenost druhých pro nás může být užitečnou informací, může být jiným úhlem pohledu na problém, na svět, na životní situaci, v níž se nacházíme. Může být povzbuzením, podporou, nadějí. Může být impulsem ke změně, může dodat odvahu k vykročení z bludného kruhu nevyhovujících životních stereotypů.
Úryvek z úvodu
(...)
Stojím na chodbě a opírám se o stěnu. Mám pocit, že s ní splývám. Připadám si stejně studená a bílá. A mám strach odlepit se od ní. Strach, že se mi podlomí nohy, že neudělám ani krok. Ale samozřejmě, že udělám. Dokonce se usměji na sestřičku, která vykoukne ze dveří, jestli někdo nečeká, a zkoumavě se na mě zadívá. Z nemocnice vyjdu jako automat. Nemocnice U sv. Anny. Svatá Anna, chladno z rána. Je březnové odpoledne, svítí slunko. Moc to nevnímám, je mi zima. Jdu pomalu k autu a vytahuji z kapsy mobil. Nejsem schopná řídit. Volám kolegu. Asi mám děsný hlas. Na nic se nevyptává, jasně, zavezu tě domů, hned jsem tam. Nasedám do auta.
"Co se děje?"
"Mám rakovinu. Jdu na operaci."
Nadechne se a pak zas vydechne. Mlčí. Jsem vděčná, že nevede žádný jalový řeči.
"Kdybys cokoliv potřebovala, řekni."
"Jasně. Dík."
Jsem doma. Už zase ode zdi ke zdi. Jako v kleci. Nevydržím v klidu. Přicházejí holky. Bojím se jim to říct. Jedna porodní asistentka, druhá studentka medicíny. Už je to venku. Pláču, nemůžu se ovládnout. Snaží se mě utěšit. Žádám je, aby zatím nic neříkali babičce a dědovi, mým rodičům. Nechci jim přidělávat zbytečné starosti. Jo, dobrý, už zase jsem ta statečná holka. Jo, já vím, že to bude dobrý. Utírám slzy a usmívám se. A uklidňuji je:
"Bude to dobrý, já to zvládnu."
(...)
Ten náraz přišel naráz. Jako blesk z čistého nebe. Ale ono čisté nebylo. Zatahovalo se a už dlouho. Jenom jsem to nechtěla vidět.Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.