O svém zápolení nejprve s rakovinou a poté hlavně sama se sebou jsem začala psát zpočátku pro sebe, ale postupem času ve mně sílilo přesvědčení, že "můj příběh" má co říct i ostatním. Vím, že zkušenost je nepřenosná, ale také vím, že prožitá zkušenost druhých pro nás může být užitečnou informací, může být jiným úhlem pohledu na problém, na svět, na životní situaci, v níž se nacházíme. Může být povzbuzením, podporou, nadějí. Může být impulsem ke změně, může dodat odvahu k vykročení z bludného kruhu nevyhovujících životních stereotypů.

Úryvek z úvodu

(...)

Stojím na chodbě a opírám se o stěnu. Mám pocit, že s ní splývám. Připadám si stejně studená a bílá. A mám strach odlepit se od ní. Strach, že se mi podlomí nohy, že neudělám ani krok. Ale samozřejmě, že udělám. Dokonce se usměji na sestřičku, která vykoukne ze dveří, jestli někdo nečeká, a zkoumavě se na mě zadívá. Z nemocnice vyjdu jako automat. Nemocnice U sv. Anny. Svatá Anna, chladno z rána. Je březnové odpoledne, svítí slunko. Moc to nevnímám, je mi zima. Jdu pomalu k autu a vytahuji z kapsy mobil. Nejsem schopná řídit. Volám kolegu. Asi mám děsný hlas. Na nic se nevyptává, jasně, zavezu tě domů, hned jsem tam. Nasedám do auta.

"Co se děje?"

"Mám rakovinu. Jdu na operaci."

Nadechne se a pak zas vydechne. Mlčí. Jsem vděčná, že nevede žádný jalový řeči.

"Kdybys cokoliv potřebovala, řekni."

"Jasně. Dík."

Jsem doma. Už zase ode zdi ke zdi. Jako v kleci. Nevydržím v klidu. Přicházejí holky. Bojím se jim to říct. Jedna porodní asistentka, druhá studentka medicíny. Už je to venku. Pláču, nemůžu se ovládnout. Snaží se mě utěšit. Žádám je, aby zatím nic neříkali babičce a dědovi, mým rodičům. Nechci jim přidělávat zbytečné starosti. Jo, dobrý, už zase jsem ta statečná holka. Jo, já vím, že to bude dobrý. Utírám slzy a usmívám se. A uklidňuji je:

"Bude to dobrý, já to zvládnu."

(...)